Toskánsko 2006

Protože jsem od přírody líný tvor, píšu toto s ročním zpožděním. Po skvělé dovolené na podzim roku roku 2005 jsme se rozhodli jet do Toskánska znovu, tentokrát v jiném termínu. Po delším uvažování padla volba na začátek června. Podle všech předpokladů ještě nemělo být příliš horko (což se nakonec bohužel bohužel povrdilo až moc) a taktéž by ještě nemělo být na místě moc turistů.  Vzhledem k tomu, že cestu jsme znali a bylo před začátkem sezóny, za 14 hodin jsme byli na místě. Místo pobytu jsme původně zvolili na La Gianelle nedaleko od města Orbetello, asi 30 km jižněji od loňského ubytování. Měli jsme bohužel smůlu v tom, že před našim příjezdem byla v Itálii silná bouře a po příjezdu na místo jsme zjistili, že okolí v místě ubytování (pláž byla po bouřce zanesená spoustou naplavenin) zcela zásadně nevyhovuje našim představám o dovolené. Vzhledem k tomu, že jsme měli zaplacenou zálohu a o naší žádosti na zkrácení pobytu na týden nikdo nemínil diskutovat, nechali jsme zálohu zálohou a odjeli jsme na loňské místo. Tam se nám s problémy podařilo zajistit ubytování dle našich představ a klidná dovolená mohla začít. První věc, o které se musím zmínit, je zcela netypicky chladné počasí, které na začátku léta 2006 postihlo prakticky celou Evropu (u nás v krajích českých se dokonce i topilo, což je na červen jev poměrně zřídka vídaný). V Toskánsku se první tři dny teploty pohybovaly přes den kolem 16-18 stupňů, což je i pro otužilého našince málo. Tím spíše jsme mohli využít volné dny k cestování po okolí, kvůli toho ostatně jezdíme autem.  Já jsem se samozřejmě hned druhý den musel okoupat v moři, naštěstí kolem moc lidí nebylo, místní chodili v zimních bundách a těch pár lidí, co bylo na prázdné pláži koukalo hodně vyděšeně. Voda měla poctivých 15 stupňů a  upřímně řečeno, nic moc to nebylo. Výhodou jižních krajů ale je, že když vysvitne sluníčko, teplota jde rychle nahoru. Do konce našeho pobytu se postupně oteplovalo a oteplovalo a když jsme odjížděli 15.6. domů, bylo krásné léto. Začátek byl ale ideální na výlety, protože bylo poměrně chladno. Takže to vezmeme pěkně postupně.  

První výlet směřoval do městečka Roselle, které leří je hned vedle Grosseta. Malé lázně byly bohužel zavřené a tak jedeme po cestě kousek dál na archeologické naleziště nad městem. Z kopce je pěkný výhled na Maremmu a Castiglione dela Pescaia. Pokud pojedete do Toskánska a chcete se trochu pohybovat po krajině, rozhodně nezapoměňte dalekohled. Určitě jej bohatě využijete. Prohlídka archeologického komplex u trvá asi 2 hodiny, bohužel nestíháme projít vše, protože začíná drobně pršet. K tomu se přidává silný studený vítr (jako u nás doma v září, fuj) a tak vyklízíme pole, sedáme do auta a jedeme do Sieny. Náhodou  jsme se vypravili ve stejný čas, ve který italové jeli směrem k moři. Bylo to zajímavé, my jsme jeli v prázdném pruhu a v protisměru byla nepřetržitá kolona aut v délce asi 30 km, nic podobného jsem na našich silnicích zatím nezažil, ale pokud mohu soudit z narůstajícího počtu aut, časem to také přijde. Do města jsme přijeli po poledni,  zaparkovali jsme asi kilometr od centra na malém neplaceném parkovišti a vyrazili jsme na prohlídku. Všude byla spousta turistů, dá se to srovnat s Prahou ve stejném období. Musím říct, že já se vyhýbám přelidněným místům jak to jenom jde a proto se snažíme jezdit na dovolenou mimo hlavní sezónu. Však také v průběhu našeho pobytu postupně přibývalo aut a lidí a v půlce června už se provoz ve městech zpomaloval. Zpět do Sieny. Krásné středověké město, které doplatilo na morovou epidemii, která v období prakticky vylidnila a tak se hlavním městem Toskánska stala Florencie. Procházíme celé město, uprostřed je pevnost Fortezza Medicea, kde je velký vinný sklep.  bohužel jedna z hlavních turistických atrakcí, dóm se opravuje,  stavba je zakrytá obrovskou plachtou s obrázkem, co je pod ní, škoda. Na náměstí je spousta lidí a platí, odpoledne na prohlídky památek ne! Bohužel ze Sieny obrázky hlavních turistických atrakcí nemám. Určitě je lepší si vybrat některé z pohlednic na místě, jsou opravdu pěkné, vyfocené za lepších podmínek, ale jinak bylo všude tolik lidí, že nic fotit nešlo. Pokud se chcete přesvědčit, podívejte se sem nebo sem. Jdeme se podívat do kostela San Domenico, kde zapálíme svíčku a poprosíme sv. Kateřinu o pěkné počasí, to také nakonec přichází. Ještě se musím zmínit o malém problému, a to je orientace v toskánských městech. Uličky jsou propletené do sebe, úzké, chybí výhled na orientační body. Protože většinou kopírují kopec, chybí pravoúhlé křižovatky. Pokud jdete pěšky, tak to nevadí ale pokud jedete autem, může se stát, že najedete na jednosměrku a  ta vás vynese někam úplně jinam, než jste původně zamýšleli jet. Stejně matoucí mohou být kruhové objezdy, protože je jich často několik za sebou a pokud nejsou pravoúhlé, nevíte často, kam jedete a spíše jenom držíte směr. Grosseto jsme projížděli mnohokrát, ale i tak se nám občas stalo, že jsme sjeli z cesty. Je a to ale věc zvyku.  

Další výlet směřoval na sever, chtěli jsme se podívat do Punta Aly. Je to pěkná, moderní, přepychová ubytovna pro turisty. Upravené trávníky, zastřižené keře, všechno pěkně čisté, obchody s luxusním zbožím, přístav se spoustou jachet, dokonalost sama, ale ze všeho čiší chlad. V toskánských městečkách jsou úzké uličky, propletené, kolikrát je vidět, že jsou domy přistavované, ale působí příjemně, útulně. Punta Ala mi připadala jako obchod s křišťálem, dokonalost sama, ale člověk se bojí na něco sáhnout. Moc se tady nezdržujeme a jedeme dál do Scarlina. 

Zabloudit nejde, když přijídíte od jihu, na křižovatce před Follonicou se dáte doprava a nemůžete minout. Scarlino je krásné městečko postavené na svahu kopce s nádherným výhledem na celý follonický záliv a  krajinu kolem. Je to vůbec nejhezčí výhled do krajiny, na který jsem zatím v Toskánsku narazil. Kopec, na kterém je postavené městečko, je jako všechny kopce v Toskánsku poměrně příkrý, se spoustou vyhlídek. Scarlino rozhodně stojí za návštěvu. Zaparkovat se dá na cestě před vjezdem do města,  je to ale jednosměrka a vyjet ven se dá přes město příkře klesající uzoučkou uličkou, kde je místo sotva pro auto. Podařilo se nám přijet k večeru před západem sluníčka a vychutnat si nádhernou atmosféru. V malé pizerii jsme si vzali do krabice pizzu a vystoupali k místnímu hradu. Cestou se k nám přidal roztomilý pejsek, vyžebral kousek pizzy a málem s námi i odjel. Západ slunce byl krásný, všude bydlí spousta vlaštovek, které doplňovaly atmosféru svým pískáním. Po západu slunce nasedáme do auta a po soumraku jsme zpátky.

Ráno vyjíždímě směrem na jih a cílem je Saturnia a Pitigliano. V Saturnii se vykoupeme v teplých sirných pramenech. Protože jsme se vloni koupali večer, nebylo vidět, že jsou ve vodě malé pijavky. Nejsem závistivý, ale pijavka v cascate de molino se musí mít skvěle. Teplá voda, celodenní přísun čerstvé potravy, co více si přát. Kousek výše proti proudu je velky moderní lázeňský komplex a nad ním se staví další. Jsem zvědavý, jestli v budoucnu vodopády nepodlehou tlaku civilizace. Doufejme, že ne. Po koupeli projedeme na kopci nad vodopády Saturnii a vyrážíme směr Pitigliano. Krajina všude kolem je velmi malebná, ostatně jako v celém Toskánsku. Pokud jsem označil výhled ze Scarlina jako nejhezčí, pak je jednoznačně pohled na Pitigliano nejimpozantnější. Celé město je postavené na tufové skále. Nikdy jsem v životě nic podobného neviděl a fotografie ani zdaleka nevystihuje realitu. Bohužel, město samo byla zcela ucpané auty a nepodařilo se nám najít místo k zaparkování. Takže jsme zaparkovali postupně na několika odpočivadlech, udělal jsem pár obrázků a prohlídku města necháváme na příště. Jediná šance pro klidnou prohlídku pamětihodností obecně, je zatnout zuby, vstát ještě za tmy a přijet kolem 6-7 hodiny ráno. Je jasné, že s velkým pochopením v rodinném kruhu se to nesetká, ale jiné cesty zřejmě není.

 Další výlet směřuje asi 30 km na jih, do okolí místa, kde jsme měli původně bydlet. Vyjíždíme po snídani,  abychom se vyhnuli cestování po poledni, v autě nemáme klimu a zatím ani do budoucna tento krajně neekologický výdobytek civilizace do auta neplánuji. Chceme se podívat na vrchol poloostrova Monte Argentario a prohlédnout si Orbetello. Monte Argentario je poloostrov, spojený s pevninou sypanými hrázemi, na nejsevernější leží La Gianella, uprostřed zátoky je město Orbetello a jižní je zalesněná. V severní části polostrova je město Porto Santo Stéfano, v jižní ..... . Nejprve se jedeme navštívit městečko Orbetello, celé obklopené vodou. Zajímavý je mlýn (tedy vypadá to jako mlýn, ale pravý účel je mi záhadou), který stojí v zátoce. Po krátké procházce pokračujeme.  Protože je na mapě vyznačená cesta až na sám vrchol Monte Argentaria, chceme se tam podívat. Zhruba ve třetině cesty přijíždíme ke kláštěru, kde si uděláme malou procházku. Je nádherné červnové ráno, ptáci krásně zpívají, všude je klid a pohoda. Nebe je bez mráčku, zatím ani nefouká lehký větřík od moře, který je odpoledne na pobřeží typický. Je krásně vidět a tak fotím, jak jenom to jde. Cestou na vrchol děláme ještě několik zastávek, je tady krásná vyhlídka na všechny strany. Na samém vrcholku je velký vysílač a nádherný rozhled do krajiny a na moře. Cesta od vysílače dolů směrem na jih poloostrova moc důvěry nebudí, ptoro se vracíme stejnou cestou. Jelikož se mezitím pěkně oteplilo, vracíme se zpátky a jdeme se rozplácnout na pláž.

Zpět na začátek

Zpět na hlavní stranu